ALTERNATIVA MEDICA
Alternativní medicína, též alternativní a komplementární medicína nebo jen CAM (z anglického Complementary and Alternative Medicine) je široký pojem zahrnující všechny metody jiné neboli druhé medicíny. Jejich společným znakem je, že metody a postupy nejsou testovány na účinnost a bezpečnost způsobem, jaký je obvyklý v pro nás důvěrně známé hippokratovské medicíně.
Přestože se pojem alternativní medicína nadále užívá, došlo v posledním období k terminologickému rozšíření a začalo se hovořit spíše o nekonvenční a komplementární medicíně. Termín nekonvenční medicína (anglicky unconventional medicine) vyjadřuje, že dané léčebné postupy nejsou uznány jako lege artis medicínské postupy, tedy že nebyly prověřeny podle pravidel dosavadního klinického výzkumu.
Pro přesnější objasnění a vymezení pojmu respektive pro pochopení novodobého pojetí je třeba připomenout několik faktů z oboru fyziky.
Až donedávna bylo naše sebevymezení založeno na poznatcích z fyziky starých několik století. Viděli jsme sami sebe jako pevné objekty. Vesmír byl definován jako složený z pevných objektů již Isaacem Newtonem a jeho kolegy ke konci 17. a počátkem 18. století.
Základním stavebním prvkem byl definován atom, který se skládá z pevných částí – jádra složeného z protonů a neutronů s elektrony obíhajícími kolem tohoto pevného jádra. Tyto zákony byly pevně spojeny s absolutním časem a prostorem a byly prohlášeny za základní zákony přírody.
Na počátku 19. století byly však objeveny nové fyzikální jevy, které newtonovská fyzika neuměla vysvětlit. Objev a zkoumání elektromagnetického fenoménu vedly k zavedení pojmu pole. To znamená, že každý elektrický náboj tvoří v prostoru kolem sebe "poruchu" nebo "stav", takže pokud je přítomen jiný náboj, působí na něj určitá síla. Koncept vesmíru vyplněného poli, která vytvářejí síly, jež jsou ve vzájemné interakci, byl na světě.
V roce 1905 Albert Einstein uveřejnil svou teorii relativity a rozbil tak všechny základní koncepty newtonovského pohledu na svět. Podle této teorie prostor není trojrozměrný a čas není oddělenou entitou. Obojí úzce souvisí a tvoří čtyřrozměrný časoprostor. To znamená, že nemůžeme mluvit o prostoru bez času a naopak, čas není ani lineární ani absolutní. Je relativní, takže všechna měření týkající se prostoru a času ztrácejí svou absolutní hodnotu. Čas a prostor se stávají pouhými elementy sloužícími k popisu jevu. Tato změna jejich vnímání nutně vyžaduje přetvoření celého systému.
Všichni jsme zažili, že čas někdy pádí jako splašený kůň a jindy se vleče jako slimák. Náš osobní čas tedy plyne různou rychlostí, která se mění podle naší nálady a našich zážitků. Ovšem podle hodinek uplynul stejný počet minut nebo sekund, hodinky jsou totiž newtonovský přístroj, sestrojený k měření lineárního času definovaného newtonovskou mechanikou.
Další důležitý následek Einsteinovy teorie relativity, je skutečnost, že hmota a energie jsou zaměnitelné. To znamená, že hmota není nic jiného než forma energie a to energie zpomalená, vykrystalizovaná. Naše těla jsou tedy tvořena energií různé rychlosti.
V roce 1920 fyzika vstoupila do nové reality subatomového světa. Pokaždé, když vědci pomocí experimentu položili přírodě otázku, odpověděla paradoxem. Čím víc se snažili situaci vyjasnit, tím byl paradox výraznější. Nakonec si uvědomili, že tento paradox je součástí skutečné podstaty subatomového světa, na kterém se zakládá naše fyzikální realita. Uděláme-li například pokus, kterým dokážeme, že světlo je částice a malinko ho pozměníme, získáme důkaz, že světlo je vlnění. Abychom tedy mohli popsat světlo jako jev, musíme užít oba pojmy, které jsou spíše vzájemnými doplňky než protiklady. Fyzikové to nazývají komplementaritou. Podle starého pojetí se jednalo o vztah buď anebo: to nebo ono. V novém pojetí je to: to i ono.
Max Planc objevil, že energie tepelného záření nevyzařuje nepřetržitě, ale formou oddělených "balíčků energie" nazývaných kvanta. Einstein postuloval, že všechny formy elektromagnetického záření se mohou projevit nejen jako vlnění, ale také jako tato kvanta. To znamená, že částice, která je v nejužším smyslu definicí "věci", je vlastně také jenom balíček energie.
Pronikneme-li hlouběji k podstatě, zjišťujeme, že příroda nám neukazuje oddělené "základní stavební bloky", jak předpokládala newtonovská fyzika. Když fyzikové nalezli tolik elementárních částic, že nazývat je elementárními šlo už jen stěží, hledání "základních stavebních bloků" se vzdali. Pokusy několika posledních desetiletí prokázaly, že hmota je úplně proměnlivá a na subatomové úrovni neexistuje s určitostí v přesně ohraničených místech, ale spíše vykazuje "tendenci" existovat. Každá částice může vzniknout z energie, může se proměnit v kteroukoliv jinou částici nebo opět na energii. Kde a kdy tento proces probíhá, neumíme přesně určit, ale víme, že se děje nepřetržitě.
Obrátíme-li poroznost do oblasti moderní psychologie, zjistíme, že také zde staré formy "to nebo ono" přecházejí v nové "to i ono". Už neplatí, že jsme dobří nebo zlí, že někoho jen milujeme nebo jen nenávidíme. Objevujeme, že je možné ke stejné osobě cítit zároveň lásku i nenávist, že starý dualismus se jeví jako jeden celek. V tomto systému nás dualismus vede k jednotě.
Zpět k fyzice. Fyzikové zjistili, že částice mohou ve stejném čase být i vlněním, jelikož se nejedná o skutečné fyzikální vlny, jako zvuk nebo vlny na vodě, ale spíše o pravděpodobnost vlnění, která nepředstavuje pravděpodobnost věcí, ale spíše pravděpodobnost vzájemného spojení. Věda v podstatě konstatuje, že věc jako taková neexistuje. Ve skutečnosti se jedná o "události" nebo cesty – dráhy, které by se událostmi mohly stát. Náš starý svět pevných objektů a přesně určených zákonů přírody se přetváří na svět vzájemných spojení, podobných vlnovým modelům. Celý vesmír se tedy jeví jako dynamická síť neoddělitelných energetických struktur.
Nedávno fyzik dr. David Bohm v knize Implicitní řád uvedl, že primární fyzikální zákony nemůže věda objevit, pokud se pokouší rozdělit svět na části. Části jsou viděny v okamžitém spojení, ve kterém jejich dynamické vztahy závisí na stavu celého systému. Jsme vedeni k nové představě nedělitelné celistvosti, která de facto popírá klasickou teorii analyzování světa pomocí oddělených a nezávisle existujících částí. Dr. Bohm konstatuje, že holografický pohled na vesmír je odrazový můstek pro pochopení tohoto řádu. Hologram vyjadřuje myšlenku, že každý kus je přesnou podobou celku a může být pro vytvoření hologramu použit.
Dr. Karel Pribram, vědec zabývající se výzkumem mozku, více než deset let shromažďuje důkazy o tom, že hloubkové struktury mozku jsou v podstatě holografické. Výzkumy prováděné mnoha laboratořemi pomocí velmi složitých analýz, tuto skutečnost demostrují. Mozek využívá holografických procesů a tím přesahuje čas a prostor.
Podle holografického systému reality každý kousek reprezentuje celek, ale také celek obsahuje. Všechny naše zážitky jsou tedy vzájemně propojeny. Takovéto vědomí světa vede mimo lineární čas a trojrozměrný prostor.
V roce 1964 fyzik J.S Bell publikoval tzv. Bellův teorém. Tento teorém matematicky podpořil představu, že subatomové částice jsou spojeny způsobem, který přesahuje čas a prostor, takže cokoliv se stane jedné částici, zapůsobí i na částice ostatní. Tento efekt je okamžitý a nepotřebuje čas, aby byl přenesen. Podle tohoto teorému mohou být účinky "superluminální" neboli rychlejší než světlo. V současné době o něm mluvíme jako o jevu, který stojí mimo Einsteinovu teorii relativity. Dostáváme se tedy nad dualitu vlnění – částice.
Rupert Sheldrake ve své knize Nová věda života nabízí myšlenku, že veškeré systémy jsou regulovány nejen známými energetickými a materiálními faktory, ale také neviditelnými organizovanými poli.
Další fyzik, Jack Sarfatti, navrhuje v Psychoenergetických systémech, že superluminální spojitost může existovat prostřednictvím vyššího plánu reality.
Dnešní fyzika tedy tvrdí, že neexistují základní stavební bloky hmoty, ale že vesmír je nedělitelný celek, rozsáhlá síť interakčních, navzájem promísených pravděpodobností. Protože jsme neoddělitelnou částí tohoto celku, můžeme vstoupit do holisitického stavu bytí, to znamená stát se tímto celkem a tedy se stát součástí tvořivých sil vesmíru. Můžeme se tak odpoutávat od definic založených na newtonovské minulosti a identifikovat se s energetickými poli. Jestliže dokážeme tuto skutečnost zahrnout do svého života, dokážeme oddělit fantazii a možnou širší realitu, která nám tak umožní realizovat to, co je newtonovským pohledem neuskutečnitelné.
A právě tyto závěry tvoří moderní principy, na nichž pracují techniky alternativní a komplementární medicíny.